Jelikož bydlím na druhém konci města a náš pracovní večírek zajel do jiných kolejí než bylo jeho záměrem – jednodušeji zvrhlo se to v chlastačku jak prase! Milan mi nabídl, že můžu u něho přespat. Po pravdě, vždycky mě spíš přitahoval jeho brácha, divoký a bezstarostný, ochotný Ondra s roztomilým kukučem a úsměvem bezradného mimina. Jenže… dnes měl Ondra ve svém bytě plno, a na „moje“ místo do jeho chlívku se vnutila kolegyňka (snaživá, dochvilná, v práci bezchybná, ambiciózní a vůbec … směšná!) Kamila Prášilová. Nu což, příště.

Milan byl v první řadě můj šéf a i přes naše společné, jak jinak než pracovní, „alkoholově-marihuánové“ jízdy jsem ho nebrala jinak. On mě taky vlastně ne. Občas prohodil pár slov, jako třeba, že ve třetím odstavci v pátém řádku mám chybu a tím naše komunikace sklapla. Měl snoubenku, drobnou, hubenou, brunetu, kterou jsem nikdy neviděla bez cigára v hubě (ale jinak celkem příjemná), slečnu Helenku. Nevím co se stalo, ale už nějakou dobu jsem je neviděla pospolu, a dnes asi taky není u něho doma, když mi nabízí přespání. Nijak víc jsem se nad tím nezabívala, taky v tomhle stavu to ani nešlo…

Výtah překvapivě jel rychle a já měla co dělat, abych se v něm nepozvracela Milanovi přímo do obličeje. Super jsem šikula… teď jen neklopýtnout přes prách, nespadnout při vyzouvání bot, nenarazit do stříně, á .. á do postele, vyspat se z toho. Lítalo mi hlavou. Jenže ten Milan je dneska nějakej zabržděnej, výtah už dávno zastavil a on tam jen tak stojí (že by vliv tý kupy trávy co za večer vyhulil, nebo to přepískl s těma skleničkama alkoholu a taky si oddychuje, že se na mě nevyblil?). Hmm, něco horšího – prohlíží si mě. Ty vole, musím vypadat šíleně. Rozcuchaná, pocachtaná, opilá a vsadím se že se mi jako vždycky rozmazala řasenka a já vypadám jak indiánka po rituálu. Jasně, při pohledu na mě, určitě přemýšlí jak by mi dal padáka. A důvod? Váš příšerný vzhled… milá slečno!